Blog

Za dob mého dosti dávného mládí se posílalo všechno poštou. A kromě telegramů, pohlednic a balíků se dávaly snad všechny zásilky do obálek, které se zalepovaly, aby do nich nikdo cestou zvědavě nenakukoval nebo aby se nezničil, nepoškodil nebo neztratil obsah. A jak už to tenkrát chodilo, byli jsme často rádi, když bylo na výběr aspoň z několika základních velikostí obálek a občas i z barev. Většinou bílé nebo recyklované, tedy takové do žluta až hněda.
Dopisy a jiné zásilky se posílaly poštou, protože to jinak nešlo. Tenkrát to nebylo ještě jako dneska. Dneska, kdy už máme daleko větší výběr.
Dneska si můžeme vybrat tak velkou obálku, jakou potřebujeme, a těch velikostí je spousta. Můžeme si ale zvolit i materiál, ze kterého má být udělaná, a také jiné vlastnosti, jaké má mít. A všem nám někde někdo vyhoví.
Kromě papírových můžeme mít třeba i kartonové obálky, které jsou skvělé hlavně kvůli tomu, že jsou pevnější a proto se v nich nepoškodí obsah. A je jedno, jestli se v nich posílají fotografie, kalendáře, katalogy nebo něco jiného, co by se mohlo pomačkáním nebo jinak poškodit. A co se poškodit nemá. Co má zůstat jako netknuté.
Nic podobného neochrání takový obsah jako právě kartón. Protože je pevný a jen tak něco ho nepoškodí. A to, co je uvnitř, je tedy na začátku cesty stejně dokonalé jako na jejím konci.
Protože je podobných obálek rovnou sedm rozdílných rozměrů, určitě si z nich vybere pro to, co je mu třeba zabalit, každý. Každému podle jeho potřeb. A když si člověk vybere tu pravou, určitě nebude litovat, určitě to nebude chyba. A ať tak jedná z nostalgie nebo jenom potřebuje zabalit to posílané nebo přenášené z místa na místo, určitě bude spokojený. Protože se to zabalené dostane v pořádku kamkoli. Klidně až na druhý konec světa. Tam, kam to má poštou nebo osobně doputovat.

Za dob mého dosti dávného mládí se posílalo všechno poštou. A kromě telegramů, pohlednic a balíků se dávaly snad všechny zásilky do obálek, které se zalepovaly, aby do nich nikdo cestou zvědavě nenakukoval nebo aby se nezničil, nepoškodil nebo neztratil obsah. A jak už to tenkrát chodilo, byli jsme často rádi, když bylo na výběr aspoň z několika základních velikostí obálek a občas i z barev. Většinou bílé nebo recyklované, tedy takové do žluta až hněda.
Dopisy a jiné zásilky se posílaly poštou, protože to jinak nešlo. Tenkrát to nebylo ještě jako dneska. Dneska, kdy už máme daleko větší výběr.
Dneska si můžeme vybrat tak velkou obálku, jakou potřebujeme, a těch velikostí je spousta. Můžeme si ale zvolit i materiál, ze kterého má být udělaná, a také jiné vlastnosti, jaké má mít. A všem nám někde někdo vyhoví.
Kromě papírových můžeme mít třeba i kartonové obálky, které jsou skvělé hlavně kvůli tomu, že jsou pevnější a proto se v nich nepoškodí obsah. A je jedno, jestli se v nich posílají fotografie, kalendáře, katalogy nebo něco jiného, co by se mohlo pomačkáním nebo jinak poškodit. A co se poškodit nemá. Co má zůstat jako netknuté.
Nic podobného neochrání takový obsah jako právě kartón. Protože je pevný a jen tak něco ho nepoškodí. A to, co je uvnitř, je tedy na začátku cesty stejně dokonalé jako na jejím konci.
Protože je podobných obálek rovnou sedm rozdílných rozměrů, určitě si z nich vybere pro to, co je mu třeba zabalit, každý. Každému podle jeho potřeb. A když si člověk vybere tu pravou, určitě nebude litovat, určitě to nebude chyba. A ať tak jedná z nostalgie nebo jenom potřebuje zabalit to posílané nebo přenášené z místa na místo, určitě bude spokojený. Protože se to zabalené dostane v pořádku kamkoli. Klidně až na druhý konec světa. Tam, kam to má poštou nebo osobně doputovat.

Proč si lidé připíjejí lehkým ťuknutím? Bohové na Olympu chtěli povýšit pití vína z prosté konzumace na božskou úroveň. Proto bylo při této bohulibé (vlastně bohůmlibé) činnosti zapotřebí uvést do pohotovosti všechny božské smysly. Představte si, že Zeus bere do rukou číši s vínem – hmat, obdivuje barvu vína – zrak, přivoní – čich a nakonec se napije – chuť. Ale co slyšitelné vjemy? Pokud zrovna některý z Diových kumpánů při konzumaci spokojeně nepomlaskával, Zeus neslyšel nic. Navíc mlaskání není zrovna známkou božské etikety. Ukázalo se, že nejjednodušším řešením je si s ostatními bohy lehce číší přiťuknout, aby byl zaměstnán i sluch. Člověk, tvor zvídavý, stojící v popředí druhu primátů a tedy schopný napodobování, nejenom že, zjistil a napodobil, nýbrž i vylepšil. Nezbytnou podmínkou pro výše uvedený rituál je oční kontakt při cinknutí skleniček, aby byl přípitek navíc upřímný. Jestli se vám při přípitku někdo zapomene podívat do očí, je vaší svatou povinností vyzvat ho k nápravě. V některých částech naší krásné Moravy tak činní velmi razantní, krátkou, dvouslovnou výzvou, kdy první slovo je „Oči“ a to druhé… Zkrátka, nic lichotivého.

My si nyní vyzkoušíme imaginární ochutnávku nebo chcete-li košt. Šťastná čtenářka či šťastný čtenář mající v této chvíli po ruce sedmičku vína, nechť neváhá a naleje si. Ne víc než půl deci. Nejprve se zaměříme na barvu vína. Pomůže nám sluneční svit, osvětlení místnosti, svíčka, jakýkoli zdroj světla, kterému nastavíme svoji sklenici. V případě bílých vín spatříme zlatožlutě barevné, svěží, jiskřivé tóny, červená vína dle druhu nabídnou spektrum červeně od průzračné rumělky až po temný nach. Aby bylo vše v pořádku, víno musí mít tzv. jiskru, jakýkoli náznak zakalení svědčí o tom, že víno je nepitelné. Opatrně ale účinně roztočíme víno ve sklenici. Uvolní se tak lépe aromatické látky, které nám pomohou při identifikaci čichem, u červených vín tímto způsobem vzorek provzdušníme, necháme nadechnout. Vyjmenovat škálu vůní, které můžeme ucítit, by zabralo hodně místa a každý druh je nějakou specifický. Důležité je, aby víno vůní neodpuzovalo, aby bylo pro náš nos příjemné a vybízelo k ochutnání.

Teď si přiťukněte. Že ochutnáváte sami? To je škoda, ochutnávka s přáteli má úplně jiný rozměr, podělíte se o svá zjištění a zároveň vás inspirují podobná sdělení vašich spolustolovníků. Tak příště. Nyní se napijte, ale nepolykejte, nechte víno „poválet“ po patře. Chutí je rovněž nepřeberné množství. Nenechte si vnutit, jaké víno vám má chutnat. Je-li ne zrovna levné víno etiketou prezentováno jako šampion šampionů a vám nechutná, není to vina vaše ani obsahu láhve. Vaše chutě jsou prostě někde jinde. Pomůckou pro nalezení oblíbeného vína je obsah zbytkového cukru a kyselin. Nedejte však na první dojem. První sklenička není rozhodující. Důležité je, zda máte chuť na druhou či nikoli. Zbývá poslední rada. Víno má být radostí. Kocovina a zkažený žaludek k němu nepatří, pokud se vám tak stalo, raději se mu vyhněte.               

Proč si lidé připíjejí lehkým ťuknutím? Bohové na Olympu chtěli povýšit pití vína z prosté konzumace na božskou úroveň. Proto bylo při této bohulibé (vlastně bohůmlibé) činnosti zapotřebí uvést do pohotovosti všechny božské smysly. Představte si, že Zeus bere do rukou číši s vínem – hmat, obdivuje barvu vína – zrak, přivoní – čich a nakonec se napije – chuť. Ale co slyšitelné vjemy? Pokud zrovna některý z Diových kumpánů při konzumaci spokojeně nepomlaskával, Zeus neslyšel nic. Navíc mlaskání není zrovna známkou božské etikety. Ukázalo se, že nejjednodušším řešením je si s ostatními bohy lehce číší přiťuknout, aby byl zaměstnán i sluch. Člověk, tvor zvídavý, stojící v popředí druhu primátů a tedy schopný napodobování, nejenom že, zjistil a napodobil, nýbrž i vylepšil. Nezbytnou podmínkou pro výše uvedený rituál je oční kontakt při cinknutí skleniček, aby byl přípitek navíc upřímný. Jestli se vám při přípitku někdo zapomene podívat do očí, je vaší svatou povinností vyzvat ho k nápravě. V některých částech naší krásné Moravy tak činní velmi razantní, krátkou, dvouslovnou výzvou, kdy první slovo je „Oči“ a to druhé… Zkrátka, nic lichotivého.

My si nyní vyzkoušíme imaginární ochutnávku nebo chcete-li košt. Šťastná čtenářka či šťastný čtenář mající v této chvíli po ruce sedmičku vína, nechť neváhá a naleje si. Ne víc než půl deci. Nejprve se zaměříme na barvu vína. Pomůže nám sluneční svit, osvětlení místnosti, svíčka, jakýkoli zdroj světla, kterému nastavíme svoji sklenici. V případě bílých vín spatříme zlatožlutě barevné, svěží, jiskřivé tóny, červená vína dle druhu nabídnou spektrum červeně od průzračné rumělky až po temný nach. Aby bylo vše v pořádku, víno musí mít tzv. jiskru, jakýkoli náznak zakalení svědčí o tom, že víno je nepitelné. Opatrně ale účinně roztočíme víno ve sklenici. Uvolní se tak lépe aromatické látky, které nám pomohou při identifikaci čichem, u červených vín tímto způsobem vzorek provzdušníme, necháme nadechnout. Vyjmenovat škálu vůní, které můžeme ucítit, by zabralo hodně místa a každý druh je nějakou specifický. Důležité je, aby víno vůní neodpuzovalo, aby bylo pro náš nos příjemné a vybízelo k ochutnání.

Teď si přiťukněte. Že ochutnáváte sami? To je škoda, ochutnávka s přáteli má úplně jiný rozměr, podělíte se o svá zjištění a zároveň vás inspirují podobná sdělení vašich spolustolovníků. Tak příště. Nyní se napijte, ale nepolykejte, nechte víno „poválet“ po patře. Chutí je rovněž nepřeberné množství. Nenechte si vnutit, jaké víno vám má chutnat. Je-li ne zrovna levné víno etiketou prezentováno jako šampion šampionů a vám nechutná, není to vina vaše ani obsahu láhve. Vaše chutě jsou prostě někde jinde. Pomůckou pro nalezení oblíbeného vína je obsah zbytkového cukru a kyselin. Nedejte však na první dojem. První sklenička není rozhodující. Důležité je, zda máte chuť na druhou či nikoli. Zbývá poslední rada. Víno má být radostí. Kocovina a zkažený žaludek k němu nepatří, pokud se vám tak stalo, raději se mu vyhněte.               

Proč si lidé připíjejí lehkým ťuknutím? Bohové na Olympu chtěli povýšit pití vína z prosté konzumace na božskou úroveň. Proto bylo při této bohulibé (vlastně bohůmlibé) činnosti zapotřebí uvést do pohotovosti všechny božské smysly. Představte si, že Zeus bere do rukou číši s vínem – hmat, obdivuje barvu vína – zrak, přivoní – čich a nakonec se napije – chuť. Ale co slyšitelné vjemy? Pokud zrovna některý z Diových kumpánů při konzumaci spokojeně nepomlaskával, Zeus neslyšel nic. Navíc mlaskání není zrovna známkou božské etikety. Ukázalo se, že nejjednodušším řešením je si s ostatními bohy lehce číší přiťuknout, aby byl zaměstnán i sluch. Člověk, tvor zvídavý, stojící v popředí druhu primátů a tedy schopný napodobování, nejenom že, zjistil a napodobil, nýbrž i vylepšil. Nezbytnou podmínkou pro výše uvedený rituál je oční kontakt při cinknutí skleniček, aby byl přípitek navíc upřímný. Jestli se vám při přípitku někdo zapomene podívat do očí, je vaší svatou povinností vyzvat ho k nápravě. V některých částech naší krásné Moravy tak činní velmi razantní, krátkou, dvouslovnou výzvou, kdy první slovo je „Oči“ a to druhé… Zkrátka, nic lichotivého.

My si nyní vyzkoušíme imaginární ochutnávku nebo chcete-li košt. Šťastná čtenářka či šťastný čtenář mající v této chvíli po ruce sedmičku vína, nechť neváhá a naleje si. Ne víc než půl deci. Nejprve se zaměříme na barvu vína. Pomůže nám sluneční svit, osvětlení místnosti, svíčka, jakýkoli zdroj světla, kterému nastavíme svoji sklenici. V případě bílých vín spatříme zlatožlutě barevné, svěží, jiskřivé tóny, červená vína dle druhu nabídnou spektrum červeně od průzračné rumělky až po temný nach. Aby bylo vše v pořádku, víno musí mít tzv. jiskru, jakýkoli náznak zakalení svědčí o tom, že víno je nepitelné. Opatrně ale účinně roztočíme víno ve sklenici. Uvolní se tak lépe aromatické látky, které nám pomohou při identifikaci čichem, u červených vín tímto způsobem vzorek provzdušníme, necháme nadechnout. Vyjmenovat škálu vůní, které můžeme ucítit, by zabralo hodně místa a každý druh je nějakou specifický. Důležité je, aby víno vůní neodpuzovalo, aby bylo pro náš nos příjemné a vybízelo k ochutnání.

Teď si přiťukněte. Že ochutnáváte sami? To je škoda, ochutnávka s přáteli má úplně jiný rozměr, podělíte se o svá zjištění a zároveň vás inspirují podobná sdělení vašich spolustolovníků. Tak příště. Nyní se napijte, ale nepolykejte, nechte víno „poválet“ po patře. Chutí je rovněž nepřeberné množství. Nenechte si vnutit, jaké víno vám má chutnat. Je-li ne zrovna levné víno etiketou prezentováno jako šampion šampionů a vám nechutná, není to vina vaše ani obsahu láhve. Vaše chutě jsou prostě někde jinde. Pomůckou pro nalezení oblíbeného vína je obsah zbytkového cukru a kyselin. Nedejte však na první dojem. První sklenička není rozhodující. Důležité je, zda máte chuť na druhou či nikoli. Zbývá poslední rada. Víno má být radostí. Kocovina a zkažený žaludek k němu nepatří, pokud se vám tak stalo, raději se mu vyhněte.               

Proč si lidé připíjejí lehkým ťuknutím? Bohové na Olympu chtěli povýšit pití vína z prosté konzumace na božskou úroveň. Proto bylo při této bohulibé (vlastně bohůmlibé) činnosti zapotřebí uvést do pohotovosti všechny božské smysly. Představte si, že Zeus bere do rukou číši s vínem – hmat, obdivuje barvu vína – zrak, přivoní – čich a nakonec se napije – chuť. Ale co slyšitelné vjemy? Pokud zrovna některý z Diových kumpánů při konzumaci spokojeně nepomlaskával, Zeus neslyšel nic. Navíc mlaskání není zrovna známkou božské etikety. Ukázalo se, že nejjednodušším řešením je si s ostatními bohy lehce číší přiťuknout, aby byl zaměstnán i sluch. Člověk, tvor zvídavý, stojící v popředí druhu primátů a tedy schopný napodobování, nejenom že, zjistil a napodobil, nýbrž i vylepšil. Nezbytnou podmínkou pro výše uvedený rituál je oční kontakt při cinknutí skleniček, aby byl přípitek navíc upřímný. Jestli se vám při přípitku někdo zapomene podívat do očí, je vaší svatou povinností vyzvat ho k nápravě. V některých částech naší krásné Moravy tak činní velmi razantní, krátkou, dvouslovnou výzvou, kdy první slovo je „Oči“ a to druhé… Zkrátka, nic lichotivého.

My si nyní vyzkoušíme imaginární ochutnávku nebo chcete-li košt. Šťastná čtenářka či šťastný čtenář mající v této chvíli po ruce sedmičku vína, nechť neváhá a naleje si. Ne víc než půl deci. Nejprve se zaměříme na barvu vína. Pomůže nám sluneční svit, osvětlení místnosti, svíčka, jakýkoli zdroj světla, kterému nastavíme svoji sklenici. V případě bílých vín spatříme zlatožlutě barevné, svěží, jiskřivé tóny, červená vína dle druhu nabídnou spektrum červeně od průzračné rumělky až po temný nach. Aby bylo vše v pořádku, víno musí mít tzv. jiskru, jakýkoli náznak zakalení svědčí o tom, že víno je nepitelné. Opatrně ale účinně roztočíme víno ve sklenici. Uvolní se tak lépe aromatické látky, které nám pomohou při identifikaci čichem, u červených vín tímto způsobem vzorek provzdušníme, necháme nadechnout. Vyjmenovat škálu vůní, které můžeme ucítit, by zabralo hodně místa a každý druh je nějakou specifický. Důležité je, aby víno vůní neodpuzovalo, aby bylo pro náš nos příjemné a vybízelo k ochutnání.

Teď si přiťukněte. Že ochutnáváte sami? To je škoda, ochutnávka s přáteli má úplně jiný rozměr, podělíte se o svá zjištění a zároveň vás inspirují podobná sdělení vašich spolustolovníků. Tak příště. Nyní se napijte, ale nepolykejte, nechte víno „poválet“ po patře. Chutí je rovněž nepřeberné množství. Nenechte si vnutit, jaké víno vám má chutnat. Je-li ne zrovna levné víno etiketou prezentováno jako šampion šampionů a vám nechutná, není to vina vaše ani obsahu láhve. Vaše chutě jsou prostě někde jinde. Pomůckou pro nalezení oblíbeného vína je obsah zbytkového cukru a kyselin. Nedejte však na první dojem. První sklenička není rozhodující. Důležité je, zda máte chuť na druhou či nikoli. Zbývá poslední rada. Víno má být radostí. Kocovina a zkažený žaludek k němu nepatří, pokud se vám tak stalo, raději se mu vyhněte.               

Proč si lidé připíjejí lehkým ťuknutím? Bohové na Olympu chtěli povýšit pití vína z prosté konzumace na božskou úroveň. Proto bylo při této bohulibé (vlastně bohůmlibé) činnosti zapotřebí uvést do pohotovosti všechny božské smysly. Představte si, že Zeus bere do rukou číši s vínem – hmat, obdivuje barvu vína – zrak, přivoní – čich a nakonec se napije – chuť. Ale co slyšitelné vjemy? Pokud zrovna některý z Diových kumpánů při konzumaci spokojeně nepomlaskával, Zeus neslyšel nic. Navíc mlaskání není zrovna známkou božské etikety. Ukázalo se, že nejjednodušším řešením je si s ostatními bohy lehce číší přiťuknout, aby byl zaměstnán i sluch. Člověk, tvor zvídavý, stojící v popředí druhu primátů a tedy schopný napodobování, nejenom že, zjistil a napodobil, nýbrž i vylepšil. Nezbytnou podmínkou pro výše uvedený rituál je oční kontakt při cinknutí skleniček, aby byl přípitek navíc upřímný. Jestli se vám při přípitku někdo zapomene podívat do očí, je vaší svatou povinností vyzvat ho k nápravě. V některých částech naší krásné Moravy tak činní velmi razantní, krátkou, dvouslovnou výzvou, kdy první slovo je „Oči“ a to druhé… Zkrátka, nic lichotivého.

My si nyní vyzkoušíme imaginární ochutnávku nebo chcete-li košt. Šťastná čtenářka či šťastný čtenář mající v této chvíli po ruce sedmičku vína, nechť neváhá a naleje si. Ne víc než půl deci. Nejprve se zaměříme na barvu vína. Pomůže nám sluneční svit, osvětlení místnosti, svíčka, jakýkoli zdroj světla, kterému nastavíme svoji sklenici. V případě bílých vín spatříme zlatožlutě barevné, svěží, jiskřivé tóny, červená vína dle druhu nabídnou spektrum červeně od průzračné rumělky až po temný nach. Aby bylo vše v pořádku, víno musí mít tzv. jiskru, jakýkoli náznak zakalení svědčí o tom, že víno je nepitelné. Opatrně ale účinně roztočíme víno ve sklenici. Uvolní se tak lépe aromatické látky, které nám pomohou při identifikaci čichem, u červených vín tímto způsobem vzorek provzdušníme, necháme nadechnout. Vyjmenovat škálu vůní, které můžeme ucítit, by zabralo hodně místa a každý druh je nějakou specifický. Důležité je, aby víno vůní neodpuzovalo, aby bylo pro náš nos příjemné a vybízelo k ochutnání.

Teď si přiťukněte. Že ochutnáváte sami? To je škoda, ochutnávka s přáteli má úplně jiný rozměr, podělíte se o svá zjištění a zároveň vás inspirují podobná sdělení vašich spolustolovníků. Tak příště. Nyní se napijte, ale nepolykejte, nechte víno „poválet“ po patře. Chutí je rovněž nepřeberné množství. Nenechte si vnutit, jaké víno vám má chutnat. Je-li ne zrovna levné víno etiketou prezentováno jako šampion šampionů a vám nechutná, není to vina vaše ani obsahu láhve. Vaše chutě jsou prostě někde jinde. Pomůckou pro nalezení oblíbeného vína je obsah zbytkového cukru a kyselin. Nedejte však na první dojem. První sklenička není rozhodující. Důležité je, zda máte chuť na druhou či nikoli. Zbývá poslední rada. Víno má být radostí. Kocovina a zkažený žaludek k němu nepatří, pokud se vám tak stalo, raději se mu vyhněte.               

Proč si lidé připíjejí lehkým ťuknutím? Bohové na Olympu chtěli povýšit pití vína z prosté konzumace na božskou úroveň. Proto bylo při této bohulibé (vlastně bohůmlibé) činnosti zapotřebí uvést do pohotovosti všechny božské smysly. Představte si, že Zeus bere do rukou číši s vínem – hmat, obdivuje barvu vína – zrak, přivoní – čich a nakonec se napije – chuť. Ale co slyšitelné vjemy? Pokud zrovna některý z Diových kumpánů při konzumaci spokojeně nepomlaskával, Zeus neslyšel nic. Navíc mlaskání není zrovna známkou božské etikety. Ukázalo se, že nejjednodušším řešením je si s ostatními bohy lehce číší přiťuknout, aby byl zaměstnán i sluch. Člověk, tvor zvídavý, stojící v popředí druhu primátů a tedy schopný napodobování, nejenom že, zjistil a napodobil, nýbrž i vylepšil. Nezbytnou podmínkou pro výše uvedený rituál je oční kontakt při cinknutí skleniček, aby byl přípitek navíc upřímný. Jestli se vám při přípitku někdo zapomene podívat do očí, je vaší svatou povinností vyzvat ho k nápravě. V některých částech naší krásné Moravy tak činní velmi razantní, krátkou, dvouslovnou výzvou, kdy první slovo je „Oči“ a to druhé… Zkrátka, nic lichotivého.

My si nyní vyzkoušíme imaginární ochutnávku nebo chcete-li košt. Šťastná čtenářka či šťastný čtenář mající v této chvíli po ruce sedmičku vína, nechť neváhá a naleje si. Ne víc než půl deci. Nejprve se zaměříme na barvu vína. Pomůže nám sluneční svit, osvětlení místnosti, svíčka, jakýkoli zdroj světla, kterému nastavíme svoji sklenici. V případě bílých vín spatříme zlatožlutě barevné, svěží, jiskřivé tóny, červená vína dle druhu nabídnou spektrum červeně od průzračné rumělky až po temný nach. Aby bylo vše v pořádku, víno musí mít tzv. jiskru, jakýkoli náznak zakalení svědčí o tom, že víno je nepitelné. Opatrně ale účinně roztočíme víno ve sklenici. Uvolní se tak lépe aromatické látky, které nám pomohou při identifikaci čichem, u červených vín tímto způsobem vzorek provzdušníme, necháme nadechnout. Vyjmenovat škálu vůní, které můžeme ucítit, by zabralo hodně místa a každý druh je nějakou specifický. Důležité je, aby víno vůní neodpuzovalo, aby bylo pro náš nos příjemné a vybízelo k ochutnání.

Teď si přiťukněte. Že ochutnáváte sami? To je škoda, ochutnávka s přáteli má úplně jiný rozměr, podělíte se o svá zjištění a zároveň vás inspirují podobná sdělení vašich spolustolovníků. Tak příště. Nyní se napijte, ale nepolykejte, nechte víno „poválet“ po patře. Chutí je rovněž nepřeberné množství. Nenechte si vnutit, jaké víno vám má chutnat. Je-li ne zrovna levné víno etiketou prezentováno jako šampion šampionů a vám nechutná, není to vina vaše ani obsahu láhve. Vaše chutě jsou prostě někde jinde. Pomůckou pro nalezení oblíbeného vína je obsah zbytkového cukru a kyselin. Nedejte však na první dojem. První sklenička není rozhodující. Důležité je, zda máte chuť na druhou či nikoli. Zbývá poslední rada. Víno má být radostí. Kocovina a zkažený žaludek k němu nepatří, pokud se vám tak stalo, raději se mu vyhněte.               

Proč si lidé připíjejí lehkým ťuknutím? Bohové na Olympu chtěli povýšit pití vína z prosté konzumace na božskou úroveň. Proto bylo při této bohulibé (vlastně bohůmlibé) činnosti zapotřebí uvést do pohotovosti všechny božské smysly. Představte si, že Zeus bere do rukou číši s vínem – hmat, obdivuje barvu vína – zrak, přivoní – čich a nakonec se napije – chuť. Ale co slyšitelné vjemy? Pokud zrovna některý z Diových kumpánů při konzumaci spokojeně nepomlaskával, Zeus neslyšel nic. Navíc mlaskání není zrovna známkou božské etikety. Ukázalo se, že nejjednodušším řešením je si s ostatními bohy lehce číší přiťuknout, aby byl zaměstnán i sluch. Člověk, tvor zvídavý, stojící v popředí druhu primátů a tedy schopný napodobování, nejenom že, zjistil a napodobil, nýbrž i vylepšil. Nezbytnou podmínkou pro výše uvedený rituál je oční kontakt při cinknutí skleniček, aby byl přípitek navíc upřímný. Jestli se vám při přípitku někdo zapomene podívat do očí, je vaší svatou povinností vyzvat ho k nápravě. V některých částech naší krásné Moravy tak činní velmi razantní, krátkou, dvouslovnou výzvou, kdy první slovo je „Oči“ a to druhé… Zkrátka, nic lichotivého.

My si nyní vyzkoušíme imaginární ochutnávku nebo chcete-li košt. Šťastná čtenářka či šťastný čtenář mající v této chvíli po ruce sedmičku vína, nechť neváhá a naleje si. Ne víc než půl deci. Nejprve se zaměříme na barvu vína. Pomůže nám sluneční svit, osvětlení místnosti, svíčka, jakýkoli zdroj světla, kterému nastavíme svoji sklenici. V případě bílých vín spatříme zlatožlutě barevné, svěží, jiskřivé tóny, červená vína dle druhu nabídnou spektrum červeně od průzračné rumělky až po temný nach. Aby bylo vše v pořádku, víno musí mít tzv. jiskru, jakýkoli náznak zakalení svědčí o tom, že víno je nepitelné. Opatrně ale účinně roztočíme víno ve sklenici. Uvolní se tak lépe aromatické látky, které nám pomohou při identifikaci čichem, u červených vín tímto způsobem vzorek provzdušníme, necháme nadechnout. Vyjmenovat škálu vůní, které můžeme ucítit, by zabralo hodně místa a každý druh je nějakou specifický. Důležité je, aby víno vůní neodpuzovalo, aby bylo pro náš nos příjemné a vybízelo k ochutnání.

Teď si přiťukněte. Že ochutnáváte sami? To je škoda, ochutnávka s přáteli má úplně jiný rozměr, podělíte se o svá zjištění a zároveň vás inspirují podobná sdělení vašich spolustolovníků. Tak příště. Nyní se napijte, ale nepolykejte, nechte víno „poválet“ po patře. Chutí je rovněž nepřeberné množství. Nenechte si vnutit, jaké víno vám má chutnat. Je-li ne zrovna levné víno etiketou prezentováno jako šampion šampionů a vám nechutná, není to vina vaše ani obsahu láhve. Vaše chutě jsou prostě někde jinde. Pomůckou pro nalezení oblíbeného vína je obsah zbytkového cukru a kyselin. Nedejte však na první dojem. První sklenička není rozhodující. Důležité je, zda máte chuť na druhou či nikoli. Zbývá poslední rada. Víno má být radostí. Kocovina a zkažený žaludek k němu nepatří, pokud se vám tak stalo, raději se mu vyhněte.               

Proč si lidé připíjejí lehkým ťuknutím? Bohové na Olympu chtěli povýšit pití vína z prosté konzumace na božskou úroveň. Proto bylo při této bohulibé (vlastně bohůmlibé) činnosti zapotřebí uvést do pohotovosti všechny božské smysly. Představte si, že Zeus bere do rukou číši s vínem – hmat, obdivuje barvu vína – zrak, přivoní – čich a nakonec se napije – chuť. Ale co slyšitelné vjemy? Pokud zrovna některý z Diových kumpánů při konzumaci spokojeně nepomlaskával, Zeus neslyšel nic. Navíc mlaskání není zrovna známkou božské etikety. Ukázalo se, že nejjednodušším řešením je si s ostatními bohy lehce číší přiťuknout, aby byl zaměstnán i sluch. Člověk, tvor zvídavý, stojící v popředí druhu primátů a tedy schopný napodobování, nejenom že, zjistil a napodobil, nýbrž i vylepšil. Nezbytnou podmínkou pro výše uvedený rituál je oční kontakt při cinknutí skleniček, aby byl přípitek navíc upřímný. Jestli se vám při přípitku někdo zapomene podívat do očí, je vaší svatou povinností vyzvat ho k nápravě. V některých částech naší krásné Moravy tak činní velmi razantní, krátkou, dvouslovnou výzvou, kdy první slovo je „Oči“ a to druhé… Zkrátka, nic lichotivého.

My si nyní vyzkoušíme imaginární ochutnávku nebo chcete-li košt. Šťastná čtenářka či šťastný čtenář mající v této chvíli po ruce sedmičku vína, nechť neváhá a naleje si. Ne víc než půl deci. Nejprve se zaměříme na barvu vína. Pomůže nám sluneční svit, osvětlení místnosti, svíčka, jakýkoli zdroj světla, kterému nastavíme svoji sklenici. V případě bílých vín spatříme zlatožlutě barevné, svěží, jiskřivé tóny, červená vína dle druhu nabídnou spektrum červeně od průzračné rumělky až po temný nach. Aby bylo vše v pořádku, víno musí mít tzv. jiskru, jakýkoli náznak zakalení svědčí o tom, že víno je nepitelné. Opatrně ale účinně roztočíme víno ve sklenici. Uvolní se tak lépe aromatické látky, které nám pomohou při identifikaci čichem, u červených vín tímto způsobem vzorek provzdušníme, necháme nadechnout. Vyjmenovat škálu vůní, které můžeme ucítit, by zabralo hodně místa a každý druh je nějakou specifický. Důležité je, aby víno vůní neodpuzovalo, aby bylo pro náš nos příjemné a vybízelo k ochutnání.

Teď si přiťukněte. Že ochutnáváte sami? To je škoda, ochutnávka s přáteli má úplně jiný rozměr, podělíte se o svá zjištění a zároveň vás inspirují podobná sdělení vašich spolustolovníků. Tak příště. Nyní se napijte, ale nepolykejte, nechte víno „poválet“ po patře. Chutí je rovněž nepřeberné množství. Nenechte si vnutit, jaké víno vám má chutnat. Je-li ne zrovna levné víno etiketou prezentováno jako šampion šampionů a vám nechutná, není to vina vaše ani obsahu láhve. Vaše chutě jsou prostě někde jinde. Pomůckou pro nalezení oblíbeného vína je obsah zbytkového cukru a kyselin. Nedejte však na první dojem. První sklenička není rozhodující. Důležité je, zda máte chuť na druhou či nikoli. Zbývá poslední rada. Víno má být radostí. Kocovina a zkažený žaludek k němu nepatří, pokud se vám tak stalo, raději se mu vyhněte.