Za dob mého dosti dávného mládí se posílalo všechno poštou. A kromě telegramů, pohlednic a balíků se dávaly snad všechny zásilky do obálek, které se zalepovaly, aby do nich nikdo cestou zvědavě nenakukoval nebo aby se nezničil, nepoškodil nebo neztratil obsah. A jak už to tenkrát chodilo, byli jsme často rádi, když bylo na výběr aspoň z několika základních velikostí obálek a občas i z barev. Většinou bílé nebo recyklované, tedy takové do žluta až hněda.
Dopisy a jiné zásilky se posílaly poštou, protože to jinak nešlo. Tenkrát to nebylo ještě jako dneska. Dneska, kdy už máme daleko větší výběr.
Dneska si můžeme vybrat tak velkou obálku, jakou potřebujeme, a těch velikostí je spousta. Můžeme si ale zvolit i materiál, ze kterého má být udělaná, a také jiné vlastnosti, jaké má mít. A všem nám někde někdo vyhoví.
Kromě papírových můžeme mít třeba i kartonové obálky, které jsou skvělé hlavně kvůli tomu, že jsou pevnější a proto se v nich nepoškodí obsah. A je jedno, jestli se v nich posílají fotografie, kalendáře, katalogy nebo něco jiného, co by se mohlo pomačkáním nebo jinak poškodit. A co se poškodit nemá. Co má zůstat jako netknuté.
Nic podobného neochrání takový obsah jako právě kartón. Protože je pevný a jen tak něco ho nepoškodí. A to, co je uvnitř, je tedy na začátku cesty stejně dokonalé jako na jejím konci.
Protože je podobných obálek rovnou sedm rozdílných rozměrů, určitě si z nich vybere pro to, co je mu třeba zabalit, každý. Každému podle jeho potřeb. A když si člověk vybere tu pravou, určitě nebude litovat, určitě to nebude chyba. A ať tak jedná z nostalgie nebo jenom potřebuje zabalit to posílané nebo přenášené z místa na místo, určitě bude spokojený. Protože se to zabalené dostane v pořádku kamkoli. Klidně až na druhý konec světa. Tam, kam to má poštou nebo osobně doputovat.