Čaj tvoří podle statistik v objemu snídaní převážnou část, až 70 procent veškerých ranních tekutin, které naše tělo přijímá.
Bez čaje si svůj život nedovedeme představit, chutná dětem i dospělým, popíjíme jej ve dnech všedních i svátečních, pro někoho představuje dokonce oblíbený rituál v čajovnách s mnoha různými exotickými druhy zelených a černých čajů.
Jeho příprava je také svým způsobem věda, některé jsou dokonce vícenálevové a v čajovnách si je připravíte i sami, většinou v keramických konvičkách. Doma však ráno ve spěchu není na rituální posezení zpravidla dostatek času, a tak sáhneme po papírovém sáčku s drcenými lístky. Málokdo se však zamyslí nad tím, jak dlouhou cestu si tento způsob přípravy razil, až dospěl do stádia, jaké známe dnes. Docela obyčejný pytlíkový nápoj se v podstatě nezměnil po celých dlouhých 110 let.

Obchodník z New Yorku začal s hedvábím docela „náhodou“

Vynález sáčku pro louhování čaje souvisí s obchodníkem z New Yorku jistým Thomasem Sullivanem. Ten obchodoval s touto surovinou již řadu let a svým zákazníkům rozesílal vždy nové vzorky v plechových krabičkách. Aby ušetřil náklady, snažil se drahou transportní surovinu nahradit hedvábím. Vzorky pak putovaly v hedvábných sáčcích napříč Amerikou, až jednou některému ze zákazníků jeden ze sáčků omylem spadl do šálku s vroucí vodou. První louhování čaje v pytlíku bylo na světě a od roku 1903 byl dokonce tento výrobek patentově chráněn.

Počátek 20. století byl již ve znamení balených čajů v sáčcích, a to ve dvou velikostech – jak pro konvičku, tak i pro menší hrnek. Za první světové války se v rámci úsporných opatření cedil nápoj přes gázu, ale výsledkem byl nepříjemný zápach. Gázu nahradil jemný papírový sáček lepený lepidlem a jeho chuť byla rovněž nepřijatelná. Teprve vynálezem tepelného sváru dvou vrstev papírového filtru vznikl klasický sáček, jaký známe dnes, a ten se prakticky za 110 let od svého vzniku nezměnil.